Proč se stává, že se některé vztahy příchodem miminka na svět otřásají v základech nebo dokonce rozpadají? Kde se láska „vytrácí“? Jak to, že bychom jeden za druhého dýchali a najednou to tak není? Milujeme své dítě jako nic na světě, ale partner se nám vzdaluje?
…šel s hlavou odkrytou a bosý…vyznává velký český básník Jaroslav Vrchlický – říká snad, že právě v lásce je skryta největší úzdravná síla a moc? Láska boří překážky, láska urychluje vyrovnávání karmických dluhů, láska hory přenáší, láska uzdravuje.
U zrození dítěte stojí láska… tedy většinou ANO! V ostatních případech je tam přítomná vášeň, touha, přátelství, náklonnost…
U našeho plození rozhodně byla. Patřili jsme k těm italským párům, které nedokázaly žít spolu, ani bez sebe. Potkali jsme se na střední škole, takže spolu randíme už staletí a jak jinak můžou mladí lidé řešit problémy, než rozchodem. Takže vždy, když se nějaký objevil, problém jsme odsunuli hezky stranou, prošli si postupně všemi fázemi rozchodu (Šok – co se to proboha stalo?…Odmítání reality – tohle nemůže být pravda…Odloučení – teď chci být raději o samotě…Agrese a vztek – nesnáším tě! Zlomil jsi mi srdce!…Smlouvání – co musím udělat, aby se ke mně partner vrátil?…) a vrátili se zase šťastní k sobě. A až se naše EGA zase nesnesla, zopakovali jsme postup znova a znova a znova …nepočitatelně krát sto! Naštěstí jsme nikdy nevěřili pořekadlu: dvakrát do stejné řeky nevstoupíš. Upřímně dnes mám na to svůj názor a to tento: souboj ega můžu vést opakovaně s téže osobou a vstupovat tedy do téže řeky se stejnou osobou či totéž ego bude bojovat s někým novým a vstoupím do téže řeky, ale s jinou osobou. Jestli mi rozumíte:). (Přeloženo: výměnou partnera MŮJ vlastní problém nezmizí!)
Rozhodnutí mít miminko bylo živeno obrovskou láskou a mé těhotenství bylo jedním z nejkrásnějších období našeho života… ono nádherné období, kdy nás každý hýčká, partnerství krásně vzkvétá a MY DVA už se nemůžeme dočkat na toho TŘETÍHO človíčka, který z nás vytvoří RODINU! EGO se upozadilo a najednou bylo TADY a TEĎ zcela krásné a přirozené…
Proč se ovšem stává, že se některé vztahy příchodem miminka na svět otřásají v základech nebo dokonce rozpadají? Kde se láska „vytrácí“? Jak to, že bychom jeden za druhého dýchali a najednou to tak není? Milujeme své dítě jako nic na světě, ale partner se nám vzdaluje? Proč je tomu tak, když jsme si to všechno představovali úplně jinak? „To bylo řečí, prej rval bych se o tebe, jak eskymáckej pes, ale nějakej bezzubej, ne? „
Bouře EGA…
Narozením miminka se veškerá pozornost upírá k němu, maminka je schopná potlačit veškeré potřeby a když říkám veškeré, mám na mysli i ty fyziologické jako je spánek, potřeba jíst a vyměšovat (však to znáte). Je to zvláštní ale to, čeho jogíni dosahují po dlouholetém cvičení, meditování a tvrdé sebekontrole, se žena zvládne naučit během několika hodin (během porodu). Najednou NIC nepotřebuje, jen BLAHO svého dítěte. Když nemyslí na sebe ani co se týče těch nejzákladnějších lidských potřeb, má vůbec prostor myslet na svého partnera?
A jak to má muž? Někteří viděli ženu u porodu, její prsa bývala svůdným tajemstvím a nyní je vidí každou hodinu, někdy s odsávačkou, jindy s dítětem… pomoc!
Role každého z nás se příchodem miminka zásadně změní. Ovšem zcela PŘIROZENĚ. Tak, jak to u nás příroda chtěla. Tak proč EGO zase křičí? Snaha žen o emancipaci může způsobit nepřijetí této zcela přirozené role ženy – matky. Žena, která odchází na „mateřskou dovolenou“ (jaký to eufemizmus) najednou ztrácí pevnou půdu pod nohama. Není již finančně nezávislá, mění profesní prostředí za domácnost, kolegy za dítě a kariérní růst za pokroky svého dítěte. Cítí se podřadně, nenaplněná, závislá. Muž, v dnešním trendu naučen žít, nám ženám v domácnosti také nezapomíná připomínat, že jsme přece celý den doma, tak jak to, že nezvládáme ani uklidit či uvařit, ale jeho těžce vydělané peníze utrácet stíháme. Kdo nepřijal svou roli? V tomto případě ani jeden. A EGO se bouří! Chce zpět svou identitu!
Role ženy je přeci pečovat o dítě a vychovávat pro společnost nového jedince, a to je úctyhodný a krásný úkol. Vývoj člověka z novorozence na plně do života kvalifikovaného jedince trvá cca 18 roků, přičemž prvních 6 let je nejtěžších. Žádný savec nemá tak dlouhé dozrávání. Je to daň za vzpřímenou chůzi a druhou signální soustavu. Vždyť první kroky udělá až po prvním roce, první smysluplné slova okolo dvou let. Tři roky je nejkratší potřebná doba, kterou by dítě mělo trávit převážně v domácím prostředí v blízkosti matky a otce, aby z něj vyrostl duševně a tělesně zralý a připravený člověk. V tradičním vzorci běžné rodiny jsou úlohy rozdělené takto – matka představuje laskavost, něhu, teplo, toleranci, otec disciplínu, oporu, ochranu, jistoty. Dítě potřebuje tyto dva póly nasytit – rozum a cit… jin a jang… noc a den… žena a muž… tak rozdílné a nenahraditelné. Proč si toto neuvědomujeme, a tak vehementně bojujeme za SVÁ STARÁ PRÁVA?
Nástupem na mateřskou dovolenou se z nás nestává závislý člověk. Peníze si dokážeme vydělat stejně tak, jako náš partner. Akorát právě TADY a TEĎ máme jinou úlohu. Věnujme se jí a nebojme se, že nám za ty roky s dítětem něco uteče. NAOPAK! Léta s dětma jsou těmi nejkrásnějšími, čím menší dítě, tím mazlivější roky prožívá. Žena nebude na mateřské navždy a toto období má svá specifika, která prostě musíme přijmout, protože pokud se tak nestane, přicházejí na řadu konflikty.
A co muži?
Užívejte si svou roli ochránce a živitele rodiny! To je přeci to, co muži odjakživa potřebovali cítit. Že jsou nepostradatelní, výjimeční, milováni a žena je bez nich „ztracená“… samozřejmě, že tomu tak není, ale ruku na srdce, který muž toto neslyší tuze rád! Ačkoliv se může ze začátku zdát, že žena a dítě vytvoří tým, který nikoho dalšího nepotřebuje, opak je pravdou. Můj muž včera v noci po příchodu z hospody prohlásil, když usínal: „Zasloužil bych medaili za chrabrost, protože spím s hlavou v chc.. ehm čůrankách a na 30ti centimetrech postele.“ (Tím měl na mysli, že je díky společnému spaní v posteli s cácorkou vytlačen až na úplný okraj naší sem tam počůrané postele:). Zasloužil by medaili a klidně DVĚ!
Přijměme tedy novou roli, roli rodičů se vší tolerancí, respektem a vzájemnou podporou a užívejme si ji. My ženy svou oddanost muži a vy muži, svou nepostradatelnost. Zní to staromódně, ale je to šílená romantika:).
(i když toto foto vypadá zamilovaně, je to v době bouře EGA:))
Jediným zásadním konfliktem, který s příchodem miminka musí muž a žena řešit je PŘIJETÍ VLASTNÍ ROLE, kterou mají plnit TADY a TEĎ. Je žádoucí tuto roli přijmout, stejně tak ale nesmíme upozadit intimitu, oddanost, zázemí pro kariéru, výchovu dětí, domov, bezpečí, záchranu před osamělostí, zklamáním.
Když si tohle vzbouřené EGO uvědomíme a porozumíme mu, nebudeme s ním bojovat, ale pochopíme ho, přijmeme jeho námitky a uspokojíme i jeho potřeby, vrátíme se do onoho nádherného TADY a TEĎ.
Každý problém, který je před nás postaven, slouží nějakým způsobem k našemu růstu a vývoji. Když se mu postavíme čelem, zvládneme jej s duchovním ziskem. Žádný problém není zlý, protože přináší náš osobní růst! Zlým se problém opravdu stane až tehdy, jestliže se od něho odvrátíme.
Tolik hledaný klid spočívá pouze v bezvýhradném přijetí současné situace.
Všichni putujeme po jedné cestě za stejným cílem – byť jeden utíká, druhý jenom jde, třetí se dokonce loudá a další se dokonce jenom plazí.
Zamysleme se konečně ve vší vážnosti přítomného okamžiku, kdo vlastně jsme. Jaké jsme prožili situace, jak jsme s nimi naložili? Uvědomujeme si, že jsme tam, kde jsme proto, že jsme tací, jací jsme?
Většina z nás štěstí a smysl života hledá především v lásce k partnerovi, v opravdovém a hlubokém vztahu. Jak jsme si všichni na vlastní kůži zkusili, je nesmírně těžké trvale nosit růžové brýle a být zamilován do někoho, s kým žijeme celá léta, protože náš vztah ohrožuje všednost, zvyk a nekonečný sled povinností stejně tak, jako romantické představy, které jsme si o partnerovi sami vytvořili a do kterých jsme se i zamilovali. A když partner naše očekávání neplní, zlobíme se a něj. To, co tedy od vztahu vlastně chceme, je do jisté míry kompenzace za naši nedostatečnost: aby nám všechno to, co nemáme, poskytoval ten druhý. A tak nejprve musíme přijmout sami sebe a být se sebou spokojení, abychom mohli otevřít srdce a přijmout i toho druhého… A to se nám podaří právě a jedině přijetím TADY a TEĎ. A tady a teď jsme na mateřské s miminkem a náš muž se stal živitelem rodiny. To je TADY a TEĎ.
Malý VELKÝ tip pro podnikavé ženy…
A malý tip pro ženy, které přece jen chtějí na mateřské něco podnikat: nakopne Vás stejně jako mě tato kniha: Líheň podnikatelských nápadů. Mám spoustu kamarádek, které na mateřské dovolené ještě stíhají něco podnikat či doslova podnikat. Některé pracují na plný úvazek a zaměstnávají babičky, jako třeba moje výborná a velice úspěšná kamarádka Ekaterina se svým VIOLET LASHES (maminka 2 letého syna, úspěšná podnikatelka) a jiné to vše stíhají i s dětmi na krku! A to doslova… když jsem minule byla na návštěvě u své kamarádky Vlaďky, která má na Slovensku známou značku oblečení pro dětičky i maminky OLLO HANDRIČKY, došívala zakázky za současného kojení svého rok a půl letého syna, aby to stihla v termínu odeslat (maminka dvou dětí, 5 a 1,5 let). To už jsem musela smekat:)! Další kamarádky doučují angličtinu přes skype, učí děti tanci, vedou cyklistický klub aj. Takže všechno jde, pokud máte chuť a chcete se cítit „realizovaná“. Ten umí to a ten zase tohle, jak říká Werich:). Já jsem díky této knize a svého muže, který mi ji dal, také rozjela svůj mini projekt.
Otevři se má lásko, sděl mi své cítění a snaž se mi co nejvíce přiblížit. Využij příležitosti. Neboj se, neskrývej své srdce přede mnou, ani před jinými. Snaž se víc dávat i víc přijímat. Nevyhýbej se hlubokému a plnému citu. Zapomeň na minulá zklamání. Žijeme v přítomnosti a připravujeme svou budoucnost. Nestyď se plakat, neboj se smát. Zbav se zábran a strachu a užasneš nad tím, co vše najdeš ve svém srdci…
(z knihy „Třetí cesta ke zdraví“, Jos. A. Zentrich)
Jaktože jsem na mateřské dovolené neskonale šťastná???
- Mám doma dítě, jako každá jiná máma. Zlobivé, hodné, divoké, řvoucí, úplně normální.
- Uklízím denodenně (hmmm existuje li pojem minutominutně, tak ho musím použít) a stejně nemám nikdy uklizeno.
- Když neslyším pračku či myčku, jsem nervózní.
- Hádám se s mužem o hrozných hloupostech, ale tak nějak jinak. Už není řešením útěk, řešením je dobrat se společného konstruktivního řešení, pokud to lze a pokud to nelze, přijmout situaci taková jaká je (rozuměj přijmout jeden druhého takový, jaký je).
- Vařím denně a pořád mě to baví, protože vidím ty dva jedlíky, jak jim to chutná.
- Moc toho kvůli kojení a svému projektu nenaspím.
- Nechodím kalit s kámoškama, protože mě dítě nepustí.
- Stíhám své koníčky a zájmy, samozřejmě v doprovodu dítěte.
- Realizuju se.
- Nepiju (deci vínka denně neberu jako pití).
- Obdivuju svého muže za to, že pro nás denně chodí do práce.
- A taky se s ním občas pohádám, abych to své EGO uspokojila, protože ono tady je pořád. Bez něj by to nešlo, viď EGO:)!
Nežiju snad? Já ANO! Jsem šťastná, protože moje role matky je to, co přirozeně vyplývá z TADY a TEĎ. Teď ji mám plnit, a tak ji plním na 1 927 273% a užívám si to!
Může se zdát, že lidé, kteří si užívají a milují svou práci, pracují snad méně. Není tomu tak, právě naopak, vnáší do své práce navíc ještě srdce a to jde vždycky ve výsledku znát:).
Takže milujme se a množme se nejen o Vánocích:)
Člověk někdy říká, že je vše takové, jaké má být. Vše je ale TAKOVÉ, JAKÉ JE. PEACE
Využijme kouzla Vánoc, lidé mají otevřená srdce, chtějí odpouštět a milovat…
O mě Simona Brusová
