Podcast🎧 Nemoc jako dar aneb jak mi Downův syndrom obohacuje život

Krásný den Vám přeji, dnešní podcast je změřen na nemoc jako cestu a já si v něm budu povídat s mým milým hostem, Ivet.

Ivet je maminka skoro tříletého Matyho, který se narodil s Downovým syndromem. To, co prožije maminka, která se dozví tuto zprávu, si stěží dokážeme představit. Děti s Downovým syndromem se oproti svým vrstevníkům častěji potýkají s některými zdravotními komplikacemi, například se srdečními vadami, zhoršenou funkcí štítné žlázy, respiračními nemocemi, sníženou imunitou a dalšími zdravotními komplikacemi.

Velmi ráda mluvím o imunitním systému dětí a také učím maminky, jak přistupovat k běžným dětským nemocem přirozeně. Spousty maminek totiž prožívá strach, když jim dítko onemocní a vstupují pak do nemoci třeba zbytečně, zbytečně srážejí horečku, tlumí kašel, snaží se odebrat bolest. Na příkladu Ivet a Matyho bych ráda ukázala, že i se ztíženými podmínkami, lze k dítěti přistupovat přirozeně a pracovat se svými strachy. Většina z nás má to obrovské štěstí, že se nám narodí dítě bez zdravotních komplikací. Těmto maminkám bych ráda dala ještě větší odvahu při práci s nemocí jejich dětí. Ráda bych ale dodala odvahy i maminkám dětí, které si nějaké „omezení“ již nesou. Jsou děti, které mají různé zdravotní komplikace, imunitní deficity, jako mají často děti s Downovým syndromem, potýkají se s alergiemi či astmaty. Ale i u těchto dětí lze vždy tělo posílit a ducha povznést.

Příběhy mají obrovskou moc. Příběhy pomáhají v člověku probudit to, co tam vždy je a bylo. Pomáhají probudit jeho intuici, která pak vede jeho kroky na cestě životem.

Když Ivet přišla poprvé do našeho komunitního klubu Brusinky, už na první pohled šlo znát, že svůj život žije. Nerada bych, aby má slova vyzněla tak, že člověk, který se nechá životními zkouškami obohatit, ho má jednoduchý. Rozhodně ale zastávám myšlenku, že ho má jednodušší než člověk, který se nechá divokou řekou života topit.

Malý Maty byl chvíli ostýchavý, jako každé dítko, ale stačilo mu pár chvil, aby nasál atmosféru a cítil se s námi přirozeně. Dopoledne jsme strávili v lese, kde se musí cítit přirozeně snad každý z nás. Co nás ale pobavilo bylo, že malý Maty neváhal a když uviděl potok, byl první, kdo se v něm koupal. A taky jediný😊. A Ivet mu tak tak stihla sundat boty, ponožky a kalhoty, protože jeho touha byla silnější než on. Právem tak byl pasován za krále otužilců a získal můj obrovský obdiv.

S Ivet jsme se později dostaly k dalším tématům, jako je práce s imunitním systémem, když má dítko snížené množství bílých krvinek, s čímž se děti s Downovým syndromem často potýkají nebo práce se stravou a otužování často nemocného dítěte. A musím říct, že mě tyto odvážné ženy nepřestávají bavit a jsem za ně velmi šťastná. Protože pak s klidným svědomím můžu říct maminkám: NEBOJTE SE NEMOCI.

Velmi se těším z toho, jak Ivet krásně podporuje imunitní systém svého syna přirozenými postupy a jak postupně pracuje na jeho zdravotním stavu, stravě, štěstí. A nezůstává jenom u toho. Tím pracuje i SAMA na sobě.

Děkuji Ivi za přijetí pozvání k dnešnímu rozhovoru. Moc si vážím tvých zkušeností, ale hlavně životní odvahy, kterou máš. Ivet jsem pozvala proto, aby nám ukázala, že nejen nemoc, ale jakékoliv životní trable, jsou cesta. A že můžou člověka posunout a obohatit, pokud k nim tento postoj dokáže zaujmout. A vůbec zaujmout tento postoj je obrovská výzva a odvaha.

Ivet:

“Krásný den, děkuji za pozvání k tomuto milému povídání…”

Simona:

Kdy jsi zjistila, že Tvůj syn bude mít pravděpodobně Downův syndrom?

Ivet:

“Moc jsme se všichni na miminko těšili a když jsem se ve 12 týdnu rozhodovala, jestli půjdu na testy pro zjištění Downova syndromu, rozhodli jsme se s manželem, že to necháme na přírodě. Nedokázala jsem si představit, že bych svoje dítě “zabila“ ve chvíli, kdy už jsem cítila jeho pohyby a viděla ho na ultrazvuku jako živé miminko a ne plod. V tu chvíli mě nenapadlo, že to bylo tak zásadní rozhodnutí, které změní celý můj život. Pár dní po porodu nám oznámili, že Matěj bude malinko jiný, než ostatní. Ale nelituji toho! V tuhle chvíli bych se zachovala stejně.

Neříkám, že to tehdy bylo jednoduché období, když se Matýsek narodil. Vůbec jsem nevěděla, co mě čeká a spoustu času jsem trávila ve všech možných informacích o této nemoci. Četla jsem knížky, články, setkávala jsem se s ostatníma maminkami s dětmi s Downovým syndromem a snažila se to přijmout. Chvíli to trvalo a bylo to těžké, ale řekla bych, že už je to za mnou. Snažím se to brát jako životní výzvu, a hlavně uvědomila jsem si, že to, že se Maty narodil právě nám, není náhoda. On si nás jako rodiče vybral a bylo by pro nás životní selhání ho nepřijmout takového jaký je. Vždyť my taky nejsme dokonalí a máme své chyby.”

 

 

Simona:

To muselo být velmi zásadní období ve vašich životech. Máte můj obdiv za to, jak obrovskou vnitřní sílu jste v sobě jako rodiče probudili. Navíc děti s Downovým syndromem se oproti svým vrstevníkům častěji potýkají s některými zdravotními komplikacemi, například se srdečními vadami, zhoršenou funkcí štítné žlázy, respiračními nemocemi, sníženou imunitou, konkrétně se sníženým množstvím bílých krvinek a dalšími zdravotními komplikacemi. Většina lidí s Downovým syndromem má pohyblivější klouby a nižší svalový tonus, které komplikují rozvoj hrubé i jemné motoriky.

Jaký byl u Vás vývoj imunitního systému? Zaznamenala jsi třeba častější nemocnost svého syna?

Ivet:

“Když se Matýsek narodil, jako zázrakem byl zdravotně v pořádku. Srdeční vadu ani potíže se sluchem a štítnou žlázou jsme naštěstí řešit nemuseli.  Samozřejmě hypermobilita i lehčí svalová hypotonie byla viditelná, ale Maty je velký bojovník (možná po mamce) a proto se vůbec nevzdával a doslova se dral po každém pohybu.  Teď, když už za ním musím běhat (problém se svalovým oslabením už vůbec není znát – jen v jazyku-řeči), s úsměvem vzpomínám na to klidné ležící mimčo.

S imunitou jsme trošku bojovali (časté záněty spojivek, laryngitidy, rýmy) – hlavně tedy po povinném očkování v půl roce. Maty byl prakticky co dva měsíce nemocný. Provázelo ho velké zahlenění, které mu snad lezlo i ušima a pro mě bylo těžké se dívat, jak trpí a nevědět, jak mu pomoct, aby se to pořád neopakovalo.  Naše lékařka to řešila ATB a Ventolínem (lékem na zvětšení průdušek), ale já jsem mu ho nedávala. Když jsem si totiž přečetla vedlejší účinky u častého používání, šokovala mě informace o hrozícím astmatu, hyperaktivitě a agresivitě. Nehledě na to, že to oslabuje imunitu a záněty se opakují. Na horečku jsem používala Panadol (ale jen pokud byla vyšší než 38 stupňů C.) Dokonce mi lékařka navrhla v jeho dvou letech trhání nosních mandlí, aby se nemoci uklidnily. Samozřejmě jsme na trhání mandlí nešli. Nosní mandle jsou přece filtr, přes který se zachytí viry a bakterie, a to přeci nemusí vždycky skončit kašlem a zánětem průdušek.

Proto jsem začala přemýšlet o celostní alternativě. Začala jsem s vitamíny, otužováním a stravou v rámci čínské medicíny.  Na posledním očkování jsme byli v roce a půl. Teď už je to mnohem lepší, za poslední rok jsme se setkali maximálně s rýmou, což je velká změna.”

 

 

Simona:

Vzít vlastní zdraví do svých rukou, chce velikou odvahu. Ale vzít zdraví dítěte a tu obrovskou zodpovědnost jen sama na sebe, to už chce kus sebezapření, práce a hlavně sebedůvěry. Člověk k tomu určitě potřebuje spousty informací, učit se naslouchat vlastní intuici a také podporu okolí, nebo někoho, kdo si touto cestou již prošel. Proto, abychom mohli budovat fungující imunitní systém, je důležité vědět, co je pro něj přirozené a co naopak může zasáhnout do jeho harmonie. Pokud totiž víme, jak imunitní systém funguje, víme také, čemu se máme vyhnout a co naopak může třeba vypadat nebezpečně, ale pro posílení imunitního systému hraje důležitou roli. A tohle platí jak pro děti zdravé, tak pro děti, co už si něco nesou a pro ty dvojnásob.

U zdravého jedince se imunitní systém nachází ve funkční rovnováze. Tělo efektivně využívá jednotlivých složek imunity a zasahuje adekvátně proti látkám, které vyhodnotí jako cizí. Dokáže se s nimi vypořádat a používá mechanismů, jako je zánět, horečka, pocení, průjem, kašel, zvracení aj. aby „je dostal z těla ven“. Tyto mechanismy jsou účinné kroky, které tělo velmi chytře používá k tomu, aby se se zátěží vypořádalo. Imunitní systém zdravého jedince reaguje na patogeny a toxiny zvenčí dostatečně. Ale jsou tady i jedinci, u kterých imunitní systém v harmonii není, jako třeba s Downovým syndromem, které často mají snížené množství bílých krvinek. A bíle krvinky jsou právě zodpovědné za „boj“ s nežádoucími bakteriemi, viry či parazity.

Jak s takovou informací naloží maminka? Co za pocity v ní vzbudí informace, že její dítko má oslabený imunitní systém?

Ovšem s každým oslabením lze pracovat a imunitní systém balancovat. Pokud totiž o této situaci víme, můžeme k ní přistoupit úplně jinak, než kdybychom o ní nevěděli. Můžeme pak třeba pracovat na stravě těchto dětí, můžeme je pomalu zocelovat chladem, nebo si položit otázku, zda li očkovat, či ne. Já osobně nemám u zcela zdravých dětí zásadní odpor k očkování. ALE je tady vždy ALE. A to je to, že běžným vstupem infekce do těla je slizniční systém-sliznice dýchací a trávicí soustavy. Patogen prochází přes sliznice, kde to chce pořádnou dávku odvahy, aby se dostal do krve. Aktivuje se vrozená imunita a tělo dostává čas, trvá další dny, pokud je patogen pro tělo neznámy, než se vytvoří protilátky. Pokud ale vpravíme patogen, byť oslabený, přímo do krve, tyto přirozené bariéry a mechanizmy těla obejdeme a vstup patogenu není přirozený a neaktivuje všechny potřebné kroky imunitního systému. Dojde k rozkolísání imunitní rovnováhy. Proto mysleme na to, že takových akcí, kdy se dítě potkává s toxiny, patogeny, očkováním, alergeny z opracovaných potravin a tak dále, je až až a že naším cílem je dítko posilovat. Aby své výzvy zvládlo, jak jen se dá. Otužování, sluníčko, potraviny ve své původní podobě, pohyb, láska. To je to, co dítě každé dítě potřebuje.

A co se stane s námi, když toto dáme dětem? Světe div se, dáme to i sobě.

Ivet, zeptám se tě teď, jaká byla doporučení lékařů? Jak jsi se k tomu postavila ty?

Ivet:

“V prvních dvou letech jsme byli zváni na časté kontroly (neurolog, oční, kardiolog) + rehabilitace a navíc byl do toho často nemocný, takže to byl docela kolotoč. Když jsem ze všech stran slyšela negativní informace o tom, že spousta přidružených nemocí jsou spojeny s touto vadou a doktoři to nebudou řešit jinak než „chemii“ a častým pozorováním – něco se ve mně vzbouřilo. Cítila jsem bezmoc a zároveň chuť s tím něco udělat. Bylo to v jeho roce a půl, kdy jsem se rozhodla, řešit jeho oslabený imunitní systém a opožděný vývoj jiným způsobem.”

Simona:

Jaké kroky jsi zavedla ve stravě? Jak a proč jsi upravila jídelníček svého syna? Ovlivnilo to nějak stravování celé tvé rodiny?

Ivet:

“Už delší dobu se věnuji samostudiu čínské medicíny a rozhodla jsem se spojit s maminkou, která je lékařkou čínské medicíny a má také syna s Downovým syndromem. Vysadila jsem mléčné potraviny a také jsem mu doteď téměř nenabídla potraviny s cukrem (kromě občasných přesnídávek a buchet). Mléko a jogurty jíme v omezeném množství a spíše jen v létě. Nahrazujeme to rostlinným mlékem, tvarohem a zakysanou smetanou. Hlavně nejíme slazené jogurty, kde je kombinace mléka a cukru, což není pro tělo ideální hlavně kvůli zahlenění a možným alergiím či ekzému. Podle čínské medicíny je kombinace mléka a cukru na dýchací problémy nejhorší, a navíc se cukru tloustne – což musím u Matyho taky hlídat. Také jsme omezili lepek, nahradili ho celozrnnými potravinami (rýží, jáhlami, kuskusem) a zvýšili množství zeleniny (zeleninové polévky i na snídani).

Určitě jsem začala vařit malinko jinak, nejen kvůli mého mladšího syna. Čím dál víc zjišťuji, že strava je pro zdraví hodně důležitá a dá se s ní mnoho zdravotních problémů zmírnit nebo odstranit. Taky po ní člověk může mít více energie a lépe se soustředit – což u Matyho potřebuji podpořit.”

Simona:

Hodně se o tom mluví: sacharidy obsažené v pečivu, cukrovinkách, nadměrná konzumace mléčných výrobků, masa, lepku. Všichni víme, že děti by neměly jíst nezdravě. Ovšem u dětí s Downovým syndromem se maminky mohou potýkat se zvýšeným rizikem obezity. A stejně jako u dětí, u kterých pracujeme na posílení imunitního systému, tak i u dětí s Downovým syndromem, nelze před tímto tématem zavírat oči jenom proto, že jsme rády, že to naše dítko hezky papá.

Pokud potraviny jako je lepek, kravské mléko, kukuřice a výrobky z ní, jednoduché cukry děti konzumují v nadměrném množství, tyto potraviny působí v první linii na stěnu střeva, kde způsobují její zánět. Dlouhodobý zánět způsobuje, že se stěna střeva stává propustnější a dochází k pronikání nesprávných látek do krevního oběhu. Imunitní systém proti těmto cizorodým látkám spouští sobě přirozenou reakci a tvorbou protilátek roztáčí začarovaný kruh, který může vést ke vzniku či zhoršení onemocnění. Tyto potraviny ovšem neovlivňují „pouze“ imunitní systém dítěte, ale i nervový, hormonální, ve své podstatě celé tělo.

Tvůj syn má dnes téměř 3 roky. První věc, kterou mě mile překvapil, byl skok do horského potoka, s obrovským nadšením a otužilostí se vykoupal. A i když měl pak nožky červené od studené vody, tvářil se náramně šťastně. Jak jsi docílila toho, že máš tak otužilé dítě? Naučila jsi ho to ty, nebo on tebe?

Ivet:

“To on mě tohle učí. Už od peřinky nesnášel ponožky, boty a rukavice a docela jsem s ním bojovala, hlavně v zimě. Když začal chodit, byla jsem ráda za bosou nohu, protože si tím zpevňoval klenbu a daleko rychleji se tím rozchodil. Je pravda, že jeho devítiletý brácha je taky hodně otužilý a nechce se moc oblékat. Každopádně jsem v tomhle volnější a respektuji jejich pocity, i když někdy i zakročím, když je velká zima. Jednou bych téhle otužilosti taky ráda dosáhla.”

Simona:

Děti jsou úžasnými učiteli a u chladu, kdy se my dospělí často obáváme jeho nebezpečnosti, jsou děti prostě „free“. Dělají to, co jim momentální situace nabízí. Chlad je v podstatě výborný učitel. Já osobně používám chladu jako léku. U zdravých dětí to je hra, automaticky by měly být chladu vystavovány a že dostanou nějakou rýmu, no bože. Ale u dětí, které už řeší nějaký dlouhodobý problém je chlad metodou, která má v léčení své místo. Protože když to vezmeme čistě fyziologicky-to že mi kardiovaskulární systém dítěte umí flexibilně reagovat na změny teplot, je přeci u těchto dětí nezbytné. To že má člověk po dlouhodobějším otužování více bílých krvinek, které jsou právě těmi pomocníky v práci s patogeny, to je přeci to, čeho chci docílit. A to, že dítě zaplaví vlna endorfinů, které také stimulují imunitní systém a nejen ten – kde jinde vezmu takové poklady.

Co chci pro dítě mám často na dosah ruky a zadarmo. Chlad je často také učitelem ve smyslu překračování vlastních hranic a znáte ten pocit, když překročíte nějaké své omezení: najednou je to velkééé ufff a člověk cítí svobodu, už není svázaný strachem.

Vyjděte proto s dětmi ven, ráno do rosy, až bude pršet, namočte nohy do řeky.

Ivet, ty sama jsi jogínka a tvůj syn malý horolezec. O dětech s Downovým syndromem se také říká, že mívají nižší svalový tonus. Je tvůj syn zázrak, výjimka nebo kus práce odhodlané maminky?

Ivet:

“Já bych řekla, že zázrak, výjimka a dřina nás obou. Tedy tří – jeho starší brácha je pro něj velký vzor.  A když jsem během těhotenství vybírala jeho jméno – Matěj – tak mě uchvátil překlad – Boží dar. A takhle ho i bereme. Každopádně pohybem žiji a snažím se k tomu vést i naše děti. 

Od narození jsme také docházeli na rehabilitace, podstoupili jsme Vojtovu metodu a Bobath. V Matyho roce a půl, když začal chodit, jeho fyzioterapeutka prohlásila, že už je na tom  tak dobře, že ji už nepotřebujeme. A tak jsme začali chodit často na bazén, procházky, trampolínu a dětská hřiště, kde si zpevňoval tělo a trénoval pohyb.

Také jsme od Matyho roku a půl dostali skvělou možnost od mé kamarádky a to chodit každý týden na hiporehabilitaci (jízda na koni), po které byly vidět velké pokroky.”

Simona:

Tak to je krásné, Boží dar. Děti jsou opravdu darem božím a ty jsi tak pojmenovala i svého syna. Byla to náhoda, nebo znamení? Rozhodně je Downův syndrom testem tohoto pojmenování. A dar samozřejmě nelze odmítnout, pozměnit nebo přijmout s podmínkou aneb jak se říká „darovanému koni na zuby nekoukej“. A tyto životní dary se opravdovými stávají až tehdy, když je přijmeme.

Je vidět, že ty jsi člověk, který už je na cestě a že Tě tento dar naučil mnohému. Děti s Downovým syndromem zůstanou po celý život silně propojeny se svými rodiči, nejen emocionálně, ale materiálně. Proto se nejedná, jako u většiny z nás, jen o období, kdy se rodič stará o své malé děťátko. Motivovat sama sebe k tomu, aby dítko bylo posíleno jak fyzicky, tak emocionálně, je i nadějí na samostatný a sebeurčující život a pomůže vzít strachu jeho sílu a pádnost.

Jak se na tvůj přístup dívá okolí?

Ivet:

“Nejsem úplně typ člověka, který by se nechal hodně ovlivňovat okolím, ale názory jsou různé. Někteří mají pocit, že jsme „zvláštní“ a jiní (přátelé) nám fandí a dívají se na nás s respektem.  A tito lidé, jsou v našem životě důležití. A obzvlášť velkou oporou je pro mě můj manžel, který je pro Matyho a jeho staršího bráchu velkým vzorem a parťákem, a také babičky.”

Simona:

Okolí často maminkám radí, jakým způsobem o své děti pečovat, co dělat a co naopak nedělat. Ovšem u těchto zásadnějších životních řekla bych nejradši příležitostí, když svůj život obrátíme směrem za štěstím, můžeme tím zredukovat okruh přátel na ty, kteří věří životu a ty, co se života zatím obávají. Ukáže nám to také, že život si nedokážeme naplánovat a jeho proměnlivost je to, co ho dělá krásným a zajímavým. Učí nás to flexibilitě. Děti s Downovým syndromem představují mnohem větší a nezvyklý úkol, než si většina rodičů vůbec dokáže představit. Omezení, které nám život dává do cesty, pak může ukázat, jak moc omezení jsme my sami. To je důvod, proč jej někteří lidé tak urputně odmítají a brání se mu. Naopak lidé, kteří jsou schopní dalšího vývoje, cítí zcela intuitivně šanci, kterou jim život dal.

Jaké další kroky aplikuješ a dala bys nám nějaký tip pro silnou imunitu malých dětí?

Ivet:

“Kromě otužování, zdravé stravy a pohybu, Matymu od podzimu do jara dávám zvýšené množství vitamínu C. Také rybí tuk, Omega 3 a 6, vitamín A. Také chodíme pravidelně do infrasauny. Doma často větráme a spíme v noci s pootevřeným oknem, dokud to jde. Chodíme ven každý den za jakéhokoliv počasí, alespoň na chvilku.

Když na Matyho přijde nachlazení, používám tymiánovou mast od Justu a aplikuji ji pod nos a na hrudník několikrát denně. Používám také rýmovník a do koupele mu kapnu eukalyptový olej.”

 

 

 

 

Simona:

Jaký dar Ti dal tvůj syn? Kam jste se společně posunuli?

Ivet:

“Největší dar mi dal tím, že se nám narodil právě s Downovým syndromem. Tím, že je jiný a učí nás brát a žít život jinak. Užívat si život naplno a bez zbytečností materiálních i emočních. 

Samozřejmě jsou chvíle, kdy je to náročnější. Potřebuje větší dávku trpělivosti při trénování jemné motoriky, logopedie a běžných věcí, které jiným dětem trvají chvilku. Přesto se snažím zachovat klidnou hlavu, respektující přístup s nastavením pravidel, ale občas se u toho pěkně zapotím.

Ráda bych se do budoucna dala cestou zdravého životního stylu (jógy) a zkombinovala ji s prací s dětmi (dětská jóga /lesní školka/práce asistenta pedagoga v lesní školce).

Není totiž důležité, co se ti v životě stane, ale jak se k tomu postavíš. Brát překážky jako výzvy k možnosti něco změnit.”

 

 

Simona:

Děkuji, to je krásné. Tyto děti mají opravdu svůj vlastní čas a my bychom jim ho měli dopřát. Zdá se pak, že rodiče a lidé v okolí dítěte s Downovým syndromem dostávají příležitost se učit se, zda nyní mohou od dítěte něco vyžadovat a očekávat, nebo jestli na to dítě má ještě čas, anebo jsou jejich požadavky zcela nepřiměřené. A s touto novou „dovedností“ pak mohou pohlížet i na ostatní události běžného života.

Děti s Downovým syndromem jsou pak velmi dlouho dětmi a jejich přiblížení světu je spíše pocitové. A není krásné, že si tyto dětské vlastnosti uchovávají po celý život? Troufat si celý život prožívat to, co cítím? A tuto radost ze života pak ukazují nám „dospělým“ a je jen na nás, zda ji přijmeme, nebo ne.

Tyto děti žijí zcela v přítomném okamžiku a vůbec se nestarají o zítřek a málo o včerejšek a tím dělají to, co nám radí mnohé filozofie, a to žít v tady a teď. Tím jsou tyto děti opravdu Božím darem.

„Největším štěstím není mít, co chceme, ale chtít, co máme.“

Zpátky na začátek. K nemoci, jako cestě.

Pokud se dítěti nemoc opakuje, nebo se vyskytne zpráva, kterou nelze přehlédnout, jako jsi dostala i ty Ivi, je žádoucí se umět správně ptát. Mě osobně vždy nejlépe odpoví otázka: Co nemocí dítě získalo? Pokud má dítě chřipku, nachlazení nebo další běžné dětské nemoci, není třeba takto mapovat. Ale u závažnějších nemocí, u opakujících se či chronických obtíží, i u těch, které přicházejí jakoby zvenčí jako například i borelióza, či těžké úrazy, je třeba nahlédnout hlouběji.

Dětská duše mluví skrze tělo, a proto si sedněte v tichosti a jen si položte tuto otázku:

Co nemocí dítě získalo?  Objeví se Vám často témata, která pomůžou naší životní cestě najít ten správný směr.

Já takto s nemocí hovořila, když můj syn onemocněl v osmi měsících boreliózou. Co mohu pro Tebe udělat dítě mé? Ptala jsem se stále dokola a dostalo se mi krásné odpovědi: „To, co radíš všem…“. Budovat silného člověka, jak tělem, tak duchem, propustit vinu za to, co si dítě přivádí do života a být mu dobrým průvodcem. Učit ho hledat sílu v sobě.

Ale nezapomínej NIKDY na sebe mámo. Jsi žena, které po tváři již steklo mnoho slz, ale ty jsi láska, věnuj se v prvé řadě sobě, protože abys mohla dávat, musíš i brát.

Děkuji Ivet, děkuji Ti velmi za Tvůj čas, za Tvůj příběh a za odvahu, kterou jsi dnes předala i dalším ženám.

Ivet:

“Děkuji za pozvání k tomuto rozhovoru, Je to pro mě čest pomoct nebo poradit ostatním maminkám, které mají starosti s imunitou svých dětí. Zároveň to ale taky beru jako příležitost, ukázat jiným maminkám, nejen s dětmi s Downovým syndromem,  alternativní cestu jak zlepšit zdraví a vývoj jejich dětí.”

 

 

Simona:

A já děkuji i Vám milé ženy. Děkuji, že jste a že na své cestě neztrácíte naději. Krásný den.

A kdybyste měla chuť kouknout na můj kurz “Imunita u dětí z pohledu celostní medicíny” a ponořit se hlouběji…

Rádoby kurzů a seminářů je všude moc.

Jsem vděčná, Váš kurz je krásný, laskavý a plný, už teď po poslechu první části. Mam za sebou i vizualizaci. Jsem vděčná, že za rozumný peníz mám k mání tak krásnou možnost být si blíže a pochopit sebe i Sáru ❤️ osmiměsíční dceru.”

 

Děkuji Vám,

S láskou

Šárka

O mě Simona Brusová

Jsem terapeutka celostní medicíny, která své profesní „postižení“ aplikuje na svých dětech. Jinak jsem ale obyčejná milovnice přírodní medicíny, bylin, lesa, tradic a zdravého způsobu života.

Více o Simoně se můžete dočíst tady…